Prosinec 2012

oX

31. prosince 2012 v 23:27 | Xo |  I have some plans.

Každý rok přemýšlím, v čem jsem jiná, v čem budu jiná a naopak v čem zůstanu stejná - zbytečně. Svět se pořád mění, člověk stále potkává nové lidi, mění prostředí, ve kterém se pohybuje, vyvíje se a celkově se jeho citové stavy mění. Takže letos, můj plán ovšem nevyšel. Ale je to vůbec poprvé, co mohu říct, že jsem si svoje předsevzetí opravdu vzala k srdci a opravdu na sebe mohu být pyšná, že jsem schopná splnit některé svoje cíle.

Pro rok 2oI3 bych si přála jednu maličkost. A tu neprozradím. Protože se říká, že přání, které vyslovíš, se nesplní. :)

Vidím chaos.

22. prosince 2012 v 23:00 | Xo

Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?

Člověk si mnohdy v životě zvykne na jistý řád, stereotyp, který mu vyhovuje, protože nenabourává jeho ego, nic. Pak ale vyrvěte malou část toho stereotypu (se kterým jste byli šťastní, nebo jak to říct) a uvidíte, jak se vám začne hroutit všechno. Jako domeček z karet.

Možná až dneska mi došlo,.. že neskutečně často měním pohled na situaci. Jednu chvíli, kdy mám otevřenou jenom mysl, vím, že nemá smysl pokračovat, snažím se jít dál a vlastně mi to i celkem jde,.. v druhou chvíli dovolím srdci, aby do toho kecalo - a to jsou ty chvíle, které mě poslední dobrou sužují. A nedělám si srandu, když vám říkám, že na nic myslet nemusím a můžu se z minuty na minutu nešťastně rozbrečet.. Až tak zlé to se mnou je..

21.12.2012

21. prosince 2012 v 0:56 | Xo |  Thoughts.

Tak když se cítíš všelijak a nevíš proč.

Poslední dobou mě zmáhá únava. Nevím, z jakýho nedostatku to je,.. ale nebudem si nalhávat, že jsem líná jako prase a že jsem i prase, co je líný po sobě uklízet. Tak nějak jsem nad sebou uvažovala a to všechno, jak všelijak se cítím mě nutí přemýšlet, jestli mi takový život za to vážně stojí. Občas si přijdu jako na rozcestí, jako v místě, které je tak osudové. To místo, kde se musíš rozhodnout, kudy se vydáš, jenže já místo abych zvolila jednou z dvou cest, nebo abych si vlastní cestu udělala, začnu couvat. Protože mě k tomu nahodilé náhodné (možná nejsou až tak náhodné, co já vím!) situace svým způsobem nutí. Je to pro mě vyhlídka krásných časů. Trvá pár dnů. Než si zase nabiju držku a začnu přemejšlet, proč jsem se vlastně nerozhodla dřív. A furt dokola. Poradí mi někdo? Nebo jsem tak beznadějná, že to nemá žádnej význam?

Jo! A žádnej konec světa nebude. Sázím boty.

19.12.2012

19. prosince 2012 v 14:54 | Xo |  Gup
Zdravím po delší době.
Nemám žádnou omluvu proto, proč jsem nepsala. Ve škole byl chaos jako vždy, doma pořád stejné a žádné nové koníčky, které by mohly brzdit mou blogovou dráhu nemám. I tak se ovšem omlouvám.
Nevím, jak se budu ozývat během Vánoc, možná ano, možná ne. Možná už budu tvrdě pracovat, možná budu po nocích ujídat cukroví. Kdoví.

Není to tak dávno, kdy jsem si kladla plno otázek, na které jsem neznala odpovědi. Možná je dnes ten den, kdy se je dozvím, nebo už nastal den, kdy je slyšet nepotřebuju. Každopádně něco je jinak. Možná zase já.


Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co jste v životě dokázali? Za nějakých 14 dní a kousek mi bude 18. Když nad tím tak přemýšlím, nebyla jsem nikdy ničím výjimečná, nebo jsem alespoň nepotkala někoho, kdo mi ten pocit vštípil. Ale dnes už ani nechci. Protože rok za chvíli končí, ráda bych si srovnala, co v tom následujícím dokázat chci.

Jsou totiž chvíle, kdy se sebou nejsem spokojená, se zevnějškem, i s psychikou. A to všechno chce nějaké koníčky.

Rozhodla jsem se pro Workout. Není to tak, že bych hned po dopsání článku nazula běžecké boty a upalovala do posilovny, ale vážně chci změnit alespoň nějakou část svého života. Nechci prostě dřepět doma u počítače, cpát se burákama a koukat na filmy, ve kterých i ti, rádoby nejslabší, v životě něco dokážou. Chci tohle uskutečnit. Chci se zaměstnat a chci se u toho zapotit, věnovat tomu čas, chci brečet bolestí, protože tohle je věc, po které přijde odměna. A to jsou ty věci, které podle mě mají smysl.