Listopad 2012

23.11.2012

23. listopadu 2012 v 10:27 | Xo |  Thoughts.

Ta bestiální bezmocnost, co uchopila mě do svých pařátů a nechtěla mě pustit dál.

Ono totiž těžko se žije, když člověk neví, na čem je, s čím má bojovat, v co nebo komu věřit a tak celkově, když nemá vlastně žádný cíl. Můžete se snažit mermomocí si vydupat nějakou kloudnou myšlenku, ale ona nepřijde,.. protože to má být osudová myšlenka, né myšlenka na zavolanou.

A tak mi právě došlo, že měnit věci, které už mají jistý řád, nebo které mě naplňují, i když né zcela, ale aspoň z části mě dělají šťastnou, které vytvářejí pocit bezpečí, jistoty a celkově spokojeného pocitu,.. takové věci nemá smysl měnit. Šla bych proti sobě. Nač si ubližovat, když od toho jsou tu ostatní? Aspoň ty můry budou k něčemu, místo k ničemu.

Je to něco, je to pocit, jsem to já a seš to ty. Tak málo a tak hodně. Tolik bolesti skryté za jedním výrazem, tolik štěstí ukázaného za jedním objetím a tolik lásky, dokázané slovy, když vím, že to není hra. Protože se říká, že opilí lidé jsou upřímní lidé. A tak, až mě opilej pošleš do prdele, já bez debat půjdu a už se nevrátím.

21.12.2012

21. listopadu 2012 v 11:04 | Xo |  Everything happens for something.

Stop wasting your time on people who don't love you.

Paradoxem je, že když už si řeknu Dost!, vše se najednou zase změní. Vím, nemůžu mít všechno, na co si ukážu, a jestli toho chci víc než mám, musím pohnout zadkem, protože štěstí mi samo do klína nespadne, ale ta vůle! Reklamovat, ihned prosím.

Žiju si tu svou pohádku, bez prince. Možná ho ani nepotřebuju,.. ale kdo by nechtěl? Poslední dobou mě často přepadají ty pocity, kdy si říkám, že opravdu začnu něco dělat, se sebou i se svým životem,.. ale jak já jsem neschopná, to snad není možný ani.

To, co potřebuju, je trocha vůle. A kde tu jsem vytrousila, zatímco jsem si šlapala cestičku životem, netuším. Pomůžete mi ji někdo najít?